Tomáš Zejda je český profi bajker a vášnivý cestovatel, který chodí nejraději všude naboso. Za svou dosavadní 18 letou bajkovou kariéru se zúčastnil nespočtu velkých světových soutěží a show, včetně prestižní Red Bull Rampage. Více se o jeho kariéře, ale i osobním životě, dozvíš v následujícím rozhovoru!
Je o tobě známo, že rád chodíš naboso. Jaký máš problém s botama, haha?
Není to nic osobního, ale už dlouhou dobu mám rád, když trochu vyčnívám. A to nejdůležitější je, že je to zdravé a je mi to příjemné. Samozřejmě, bydlíme kde bydlíme, takže v zimě je to trochu náročnější. Na veřejnosti se na to lidé občas dívají divně a nedělá to na ně dobrý dojem. Ale musím říct, že podobně smýšlejících lidí potkávám na ulici čím dál tím víc. Což mě samozřejmě těší. Po zimě se vždycky nemohu dočkat prvních slunečných dní, kdy budu moci shodit boty. Samozřejmě, hodně času stále trávím v botách, jezdím na kole, takže tam to bez těch bot nejde. A po několika pokusech jsem zjistil, že když jde človek do obchodu s potravinami naboso, většinou ho vyvedou, haha. Vždy se tam strhne debata o tom, proč nemám boty a že je to nehygienické. Takže se snažím některým problémům vyvarovat a do obchodu je většinou nosím.
"Na cyklistice se mi líbí to, že má široký záběr. Pokud řekneš, že jezdíš na kole, neznamená to, že jezdíš jen jednu disciplínu, nebo že se orientuješ jen jedním směrem. Nyní je to už osmnáctý rok, co jezdím na kole. To je už docela dost, haha".
- Tomáš Zejda
Dá se říct, že jsi bajker tělem i duší. Jakým všem disciplínám na bajku se věnuješ? Co všechno jezdíš?
Je toho hodně. Na cyklistice se mi líbí to, že má široký záběr. Pokud řekneš, že jezdíš na kole, neznamená to, že jezdíš jen jednu disciplínu, nebo že se orientuješ jen jedním směrem. Nyní je to už osmnáctý rok, co jezdím na kole. To je už docela dost, haha. Skoro celý svůj život. Když mi bylo 13, začal jsem s dual slalomem. V té době jsem měl kolo na skákání, ale víceméně jsem nevěděl, co chci dělat. Věděl jsem jen to, že chci na tom kole skákat. Když se ve světě rozběhl freestyle na horském kole, právě to byla disciplína, která mě pohltila nejvíc, a která se se mnou udržela celou kariéru. Té se vlastně věnuji i nyní. Samozrejmě s věkem a také s dobou, která nyní nastala, freestyle nemá takovou zelenou, jakou bychom si všichni predstavovali. Všechny závody a nasmlouvané show jsou zrušeny nebo přesunuty. Takže si také hledám nějaké ty své cestičky. Samozřejmě vím, že v tomhle věku se už nemohu každý druhý týden naučit nový trik a držet tempo s mladýma klukama z celého světa. Takže teď na kole už dokonce i šlapu, což je po všech těch letech docela příjemné. Stále jezdím městské sjezdy, například v Jižní Americe, a momentálně je mým největším připravovaným projektem výstup a sjezd Kilimandžára v Africe. Takže na to se teď dost soustředím. Do toho ještě nově točím vlogy na Youtube. Sám sebe ale nazývám takovým freestyle freeride jezdcem. Myslím, že to nejvíce specifikuje to, co jezdím, a čemu se nejvíce věnuji.
Projekt Kilimandžáro zní zajímavě. Ten sjezd bude určitě stát za to.
Sjezd berou všichni tak, že to bude za odměnu, ale já jsem zvědavý, jestli vůbec budu mít ještě nějakou sílu na to dostat se dolů, haha. Myslím, že si tam opravdu sáhnu na dno svých sil a že to bude nějaká taková další etapa v mé kariéře, i v osobním životě. Určitě mě to hlavně posune i mentálně, nebude to čistě jen o tom kole, ale zase takový další životní milník.
Živíš se bajkovaním nebo máš přitom i nějakou jinou práci?
Většinu všech příjmů co mám, jsou z kola, ať už od sponzorů, ale hlavně z těch show a soutěží. Konkurence je vysoká a level ježdění stoupá tak rychle, že je to čím dál tím obtížnější. Musím říct, že jsem rád, že už nepatřím mezi ty 17 leté kluky, na které jsou nyní kladeny hrozně velké nároky, ať už jde o fyzickou nebo psychickou stránku. Když jsem byl já v jejich věku, bajky jsem se hlavně bavil. S výsledky a úspěchy to pak samozřejmě již začalo přecházet více do toho profesionálního směru, ale nyní podle mě většina těch kluků tráví více času v posilovně a u mentálního kouče, než na samotném kole. Myslím, že už možná nikdy ani nezažijí takovou tu srandu a punk, co jsme zažívali my. Díky momentální situaci jsem teď nově začal stavět v Německu asfaltové pumptracky pro jednoho svého kamaráda. Je to super, protože je to aktivita, kterou mohu propojit s profesionálním životem sportovce a stále se to točí kolem bajku. Takže jsem rád, a i když mě to baví, doufám, že se všichni brzy zase vrátíme do normálu a budu moci opět obcházet hromady akcí a show a bavit lidi na počkání.
Byl jsi prvním Čechem, který se dostal na Red Bull Rampage, což je velmi prestižní soutěž v americkém Utahu. Řekni nám o této zkušenosti víc, prosím.
Jen pro upřesnění, byl jsem až třetí Čech. Michal Marosi a Richard Gasperotti byli první dva Češi na Red Bull Rampage, kteří ještě zažili tu éru, kdy to bylo více o freeridu, triky se tam ještě moc nedělaly, bylo to spíš o tom, kdo to dokáže sjet a přežít, haha. Ten, komu se to podařilo, to většinou vyhrál. Ale v posledních letech se to dost změnilo. Nahrnulo se tam mnoho lidí z freestyle odvětví a začaly se tam dělat fakt obrovský triky. Posunulo se to někam úplně jinam. Každý rok si říkám, že už je to fakt strop, že už se to nemůže nikam posunout a za rok zase jen zírám, co ti jezdci dokáží.
Já tam byl v roce 2015, to byl z celé kariéry pro mě asi nejlepší bajkový rok. Na Red Bull Rampage som jsem se dostal skrz freestylové závody. Celý rok jsem sbíral body po FMB tour a nakonec jsem na Red Bull Rampage dostal pozvánku. Ale bylo to hrozně na hraně. Vybrat někoho, kdo se tomu nevěnuje celý život a nejezdí v takových podmínkách, bylo velmi riskantní. Já jsem nakonec nevydržel tam nejít, když jsem v mailu objevil pozvánku. Sjezdové kolo jsem dostal jen 2 týdny před samotnou soutěží, takže jsem tam nebojoval jen s tratí, ale i s kolem a s povrchem, který tam je. Nachází se to v poušti, je tam 45 °C. Je důlěžité ještě dodat, že když tam člověk přijede, má týden na to postavit si vlastní trať a po tom týdnu by ji měl tak 2x nějak rozumně sjet, aby se dostal do finále. Já jsem po tom týdnu byl v takovém stavu, že už jsem nebyl schopen ani chodit a vlastně už ani moc jezdit. Byl jsem fakt úplně na dně sil. Ale samozřejmě toho nelituji. Jednu jízdu jsem sjel. Na druhé jsem si zlomil ruku. Ale byl to opravdu zážitek na celý život a jsem velmi rád, že jsem to zažil, protože už tehdy jsem věděl, že se to nebude nikdy opakovat. Právě tato soutěž je tak psychicky a fyzicky náročná a specifická, že mi to jednou do konce života asi stačilo. Ale hrozně rád na to vzpomínám.
Co považuješ za svůj největší bajkový úspěch? Byla to právě účast na Red Bull Rampage nebo je to něco jiného?
Red Bull Rampage byl asi opravdu ten největší highlight, takový splněný sen. Opravdu hodně lidí to považuje za jeden z nejextrémnějších a nejbláznivějších závodů. Je to dokonce jeden z nejvíce sledovaných online přenosů od Red Bullu, takže i to o něčem vypovídá. Je to úplný highlight všeho. Všeho, co člověk v tom cyklo světě může dokázat.
Ty seš vášnivý cestovatel a i díky bajkování ses mohl podívat na různá zajímavá místa ve světě v rámci soutěží, show a podobně. Jaké bylo top místo, kam si se díky bajku dostal?
Určitě Aljaška. Aljaška byla spíše taková dovolená za odměnu. Byl jsem v Kanadě na soutěži a po dvou týdnech jsem dostal pozvánku na další soutěž, která se ale konala až za měsíc. Tak jsem přemýšlel nad tím, jestli se mám mezitím vrátit domů, ale nakonec jsem se rozhodl, že si přebookuji letenku a raději se pojedu někam podívat, když už tam jsem. Půjčil jsem si auto a jel jsem se podívat na Aljašku. Nakonec jsem autem najel asi 11 000 km tam a zpět, takže to bylo docela šílený. Měl jsem na to jen 2 týdny, takže to vycházelo na nějakých 1000 km denně. Spal jsem v autě, takže jsem si říkal, že to bude asi náročné a možná to nebude taková ta zasloužená dovolená, ale nakonec to bylo super. Bylo tam krásné počasí, všechna ta zrcadlová jezera, hory. Hrozně rychle mi to uteklo, celou dobu jsem vlastně řídil, rozhlížel se a užíval si to. Aljaška patří mezi největší highlighty, protože ta příroda je tam opravdu ještě krásná a nezkažená. Kromě toho mám ještě velmi dlouhý seznam zemí, které bych chtěl navštívit.
Jedeš si i vanlife lifestyle. Jaký byl pro tebe poslední covidový rok? Najezdil jsi alespoň něco s dodávkou?
Snažím se co nejvíce cestovat i teď. Poslední rok a půl byl pro mě nejvíce zlomový ve všech ohledech. Přestěhoval jsem se, narodil se mi syn, dostavěl jsem dodávku a i v kariéře to byl takový zlom skrz tu covid situaci. Ale díky ní jsem určitě spoustu věcí pochopil, například i to, že i tady v Čechách nebo na Slovensku to máme taky krásný. Možná i hezčí než kdekoliv jinde na světě. Vanlife mě hrozně baví, ať už jako životní styl nebo forma cestování, ale tím, že to momentálně zažívá takový boom, tak mě to trošku omrzelo. Mnoho lidí v dodávkách se nechová úplně správně, ať už jde o odpadky nebo o hluk, a to z vanlifu vytváří negativní dojem. Častokrát raději uteču někam do lesa, kde je klid. Lidí s dodávkami je momentálně všude plno.
Napsal jsi kuchařku s názvem „Cestovní kukbuk“. Jak to vzniklo? Máš k tomu nějakou behindstory?
Těch behindstories tam je víc, haha. Myšlenka napsat knihu tady byla už dlouho. Byl to jeden z mých životních cílů. Akorát jsem nikdy nechtěl psát o sobě. Můj dobrý kamarád je skvělý kuchař, který pracuje v michelinských restauracích. Zmínil jsem se mu, že bych chtěl napsat knihu, ale že nevím o čem, a on řekl, že to má stejně. Já mám vlastně dodávku a příběh s kolem a on umí vařit. Tak jsme to dali dohromady. Vymysleli jsme to klasicky takto na punk asi za 7 minut. A tak jsme se rozhodli, že si během roku uděláme pár výletů, na kterých budeme vařit, jíst, budeme si to fotit a uvidíme, jestli z toho něco bude. Hlavně jsme při tom chtěli mít pohodičku. Vždycky, když jsme někam přijeli, zavolali jsme všem našim známým v dané lokalitě, aby se přišli najíst, protože David neumí uvařit pouze jednu porci na fotku, kterou jsme potřebovali, ale většinou vždy udělal obrovský hrnec plný jídla. Docela zábavné bylo, když jsme se rozhodli udělat si pizzu v pánvi na ohni. Těsto jsem musel rozválet lahví od vína o bok auta, ale nakonec to vyšlo naprosto dokonale. Takže jsme ve finále měli příběh i fotky, a tak jsme se rozhodli, že to vydáme. A byly na to skvělé ohlasy. Knihy se prodalo hodně a díky tomu jsme měli šanci podpořit i charitu, jednu neziskovou organizaci, za což jsem byl hrozně rád. Oba jsme si vlastně splnili cíl o napsání knihy a díky tomu jsme dokázali i podpořit někoho, kdo to potřebuje. Takže to bylo super. Ale rozhodně další knihu neplánuji, haha.
Tenhle rok ses stal i čerstvým otcem. Jaké to je, užíváš si to? Změnilo ti to nějak život, co se týče bajkování?
Je to dokonalé. Já chtěl dítě už dlouho. Ale být profesionálním sportovcem a mít rodinu je vždy náročné zkombinovat. Stejně jako chodit do normální práce a zkombinovat to. Ale čekal jsem, že to bude trošku jednodušší, haha. Hlavně ty první měsíce jsou docela záhul, ale mám skvělou přítelkyni, takže to vždy dokážeme vymyslet tak, abych na kole mohl trávit dostatek času. A s malým je čím dál tím víc srandy. Hrozně se už těším, až budeme moci spolu v nějaké cyklo sedačce vyrazit na kolo a zapojit ho do aktivního života. To, že se malý narodil, mi určitě změnilo úhel pohledu, je to závazek, ale v tréninku jsem určitě nepolevil. V hlavě však mám stále to, že musím být opatrný, abych tu pro tu rodinu byl. Už to není jen o mně.
V rámci spolupráce s Horsefeathers máš z nové jarní kolekce nějaké oblíbené kousky, ve kterých se ti dobře jezdí? A v čem se ti nejlépe chodí například i do města, na procházky s malým a podobně?
Já mám módu a oblečení celkově hodně rád. Vždycky jsem byl mezi bajkery známý právě tím, že trávím v obchodech více času než dívky, haha. Na první závod jsem začal jezdit, když mi bylo nějakých 16 let a to, jak jsem vypadal, nikdo moc nechápal, protože jsem měl nagelované vlasy, zirkonové náušnice v uších a bílé mokasíny, haha. Ale i přes ty módní výstřelky jsem si naštěstí vybojoval nějaký ten respekt svými výkony a výsledky.
V rámci nové HF jarní kolekce jsem se spíše musel krotit, protože se mi tam líbilo strašně moc věcí. Ale pokud bych si měl vybrat, rozhodně by to byla modrá Tie Dye trička. Ta jsou dokonalá. Nosím je často na kolo, ale i normálně do města. Takže je točím stále dokola. Dále skrz tohle počasí jsou skvělé nové jarní HF bundy, ve kterých ráno není zima a přes den v nich pak není takové teplo. Ty mě hodně baví. Designy jsou skvělé. Jsou tam výrazné věci, které na první pohled bijí do očí, ale také věci, které jsou decentní. Zároveň se nejvíce těším ještě na pár nových produktů, které do sbírky přibudou, protože ty se budou dát nejlépe zkombinovat s mým aktivním životem. Budou to technické věci, které jsem měl zatím možnost si jen vyzkoušet, ale už se těším, jak v nich budu jezdit na kole. Horsefeathers mě mile překvapil i tím, jak řeší recyklaci, recyklované obaly a spoustu jiných věcí, nad kterými je třeba se v této době zamyslet. Jsem rád, že mohu se značkou HF spolupracovat a rozšiřovat o ní povědomí i v cyklo světě.
Máš na závěr něco, co bys chtěl vzkázat?
Rozhodně všem sportovcům: dělejte to, protože vás to baví. Častokrát dostávám zprávy s tím, jak získat sponzoring, jak se dostat na velké soutěže. Všichni se snaží řešit, podle mě, až tu poslední fázi toho sportu. Já to tak nikdy neměl, že bych jezdil proto, abych získal nového sponzora, který mi dá něco zadarmo. Tak to většinou ani nefunguje. Soutěže a kariérní postup je velmi pomíjivá věc, ať už jde o věk, zranění, okolnosti. Takže je opravdu potřeba se tím bavit. Člověk by to měl dělat pro radost, dělat všechno s rozmyslem, nic nepodceňovat, nosit chrániče a helmu, dbát na bezpečnost a nejezdit sám. A hlavně myslet pozitivně, vše se opět vrátí do normálu. Venku je konečně sluníčko, tak pojďme všichni ven a pojďme si to užít!
Dej Tomášovi follow na Instagramu: https://www.instagram.com/tomaszejda/
TOMÁŠŮV VÝBĚR
Rozhovor si můžeš poslechnout také ve formě podcastu.
