Martin, kterého spousta lidí zná pod přezdívkou "Čárys", je sportovec tělem i duší. Začal se skateboardingem a snowboardingem, kterými v té době žil natolik, že si otevřel jeden z mála skateshopů v Česku. Později přesedlal na bike a stal se Horsefeathers team riderem. V současnosti se věnuje běhu, józe, ale zejména freedivingu. Více se o něm dozvíš v následujícím rozhovoru!
Martine, tebe spousta lidí zná pod přezdívkou "Čárys". Jak to vzniklo? A proč tato přezdívka?
Haha, tak tuhle otázku jsem fakt nečekal. Je to ještě z dob, kdy jsem jezdil na motorce. Mám nějaká tetování a lidé mi říkali, že jsem počmáraný, takže se to nějak zkrátilo ze slova "čmáranice". Lidé mi tak začali říkat a od té doby se to se mnou nese.
Ty seš sportovec tělem i duší. Můžeš nám ve zkratce přiblížit, jakým všem sportům ses věnoval v minulosti a kterým se věnuješ v současnosti?
Začal jsem skateboardingem, ještě někdy za komunistů, a to mě fascinovalo. Pak jsem přešel na snowboarding a boardsporty obecně. V roce 96', když jsem odmaturoval, otevřel jsem si skateshop, protože jsem tím žil, byl to můj lifestyle. Byl to jeden z pár skateshopů v Čechách v té době. Začali jsme jezdit na hory, byli jsme tam pořád. Po letech se přidávaly další sporty, vyjížďky na kole, za chvíli to už bylo ježdění na kole v lese, rychle a z kopce. V zimě jsem dělal snowboarding a v létě jsem chtěl dělat také něco tak zábavného, co nebude závislé na ledovcích a tamních sněhových podmínkách, takže jsem začal jezdit na sjezdovém kole. No a posledních 10 let mě to táhlo k dalšímu rovoji, spíše už k duševnímu, takže jsem se začal věnovat potápění na nádech, což je velmi zajímavý sport, je to taková hra na jiné planetě. A v současnosti dělám kiteboarding, surfování, freediving, vyučuji běh, jógu. Je toho dost. Ale nejvíce se cítím být asi lektorem potápění na nádech. To je moje hlavní činnost. Věnuji se tomu okolo 200 - 250 dní v roce.
Dělal jsi něco z toho i závodně?
Ano, závodně jsem dělal snowboarding, asi 8 let. Jezdil jsem U-rampu, boardercross, skoky a podobně. A pak mě začaly lákat velké hory. Později jsem začal soutěžit ve sjezdech na kole, a to byl můj, dá se říci, životní sport. Dodnes je pro mě cyklistika, sjezd na kole, létání po lese a skákání velkých skoků srdeční záležitostí. Na biku můžete jezdit v dešti, v bahně, ve sněhu, v létě, v zimě, stavět si vlastní tratě, být v lese, jezdit rychle a dělat tam úžasné věci. A to miluji. V bikingu jsem soutěžil 10 let na Českém poháru, občas padla i nějaká Evropa nebo světák. Ale byl jsem spíše nadšenec než talent. Ve freedivingu nebo v potápění na nádech nesoutěžím. Rozhodl jsem se, že toho už bylo dost.
Takto vypadá Martinova práce freedive instruktora na Bali.
Skrz biking ses vlastně dostal i ke spolupráci s Horsefeathers. Kdy to bylo?
Bylo to v roce 2005. S klukama z Horsefeathers jsem už vlastně spolupracoval i předtím skrz můj skateshop. Ale pak mě oslovili, jestli bych nechtěl jezdit za Horsefeathers, dostávat nějaké oblečení, když jsem takhle aktivní. Byl jsem vlastně první člověk v bike Horsefeathers týmu.
Nechybí ti bikování a ten adrenalin, který to s sebou neslo?
Určitě ano, chybí mi to. Ale jsem ten typ sportovce, který je tím, co zrovna dělá. Momentálně jsem v Chorvatsku na ostrově, kde se potápím na nádech, takže v tuto chvíli jsem prostě freediver. Ale když jsem pak v lese a jezdím na kole, jsem biker. Pravdou však je, že hluboko v srdci ten biking miluji a chybí mi to. Celá ta komunita, skákat velké skoky, jezdit v bike parcích, zlepšovat se v tom. Ale momentálně na to nemám čas, a nesmím se ani zranit kvůli už dohodnutým akcím po světě.
Zmínils, že žiješ na ostrově a zároveň, vzhledem k tomu, jaký lifestyle vedeš, tak asi není zcela slučitelné, abys žil na jednom místě. Jak to tedy máš?
Třetinu roku žiju v Chorvatsku. Lidé mají ohledně Chorvatska občas stigma, že tam jezdí všichni. Ale my jsme na ostrově, máme zde vlastní dům, svou loď, vyrážím tu s klienty po ostrovech, potápíme se, je tu spousta nádherných věcí, delfíni a úžasná viditelnost pod vodou. Na podzim se pak vracím do Čech, kde organizujeme běžecké a bikové kempy. No a později na podzim vyrážím do Indonésie, kde bydlím tak do prosince - ledna. Nyní tam stavím vlastní velký potápěčský resort, takže tam možná budu ještě déle. V lednu se vracím zpět do Česka, kde je to skvělý pro snowboarding a v březnu většinou někam vypadneme, buď na měsíc někam do tepla, do Egypta, nebo zpět na Bali. A pomalu mi už začíná další sezóna v Chorvatsku a utekl další rok. Nenudím se. Miluji to, moje práce je můj sen, ale je to prostě stále práce.
Pojďme nyní přejít ke freedivingu. Mohl bys nám ve zkratce objasnit, co to vlastně je?
Je to potápění na nádech do hloubek nebo na vzdálenosti. Hlavní je tam ten nádech. Zadržíš dech a buď plaveš co největší vzdálenost v bazénu nebo co největší hloubku někde v oceánu nebo v moři. Dále se dá nádech zadržovat i v klidu, kdy se nehýbeš, jen relaxuješ na hladině a zadržuje dech. Freediving je zvláštní sport, lidem vždycky říkám, že je to nejlevnější výlet na jinou planetu. Nadechneš se, nepotřebuješ kromě toho nic, nádech je zdarma. A na několik minut můžeš být pod vodou, být někde bez tíže, kolem tebe je ticho a živočichové, kteří s tebou interagují. Není to jen sport, je to úžasný zážitek.
Jak ses dostal k freedivigu?
Jednou dávno jsem se v českém lomu potápěl do hloubky asi pěti metrů, vydržel jsem tam zhruba minutu a když jsem se vynořil, kámoš mi řekl, že to bylo docela dlouho a že prý existuje sport, kde se potápí do hloubky na nádech. Nevěděl jsem o tom nic, ale chtěl jsem to vyzkoušet, udělal jsem si kurz, ale dlouho jsem to dělal jen tak, rekreačně po českých lomech. Když jsem se pak v roce 2011 vrátil do Čech z Portugalska, kde jsem učil surfing, nastal u mě zlom. Byznys se skateshopu mi přestal dávat smysl. Proběhla u mě taková větší duševní změna a já se rozhodl, že raději budu lidem prodávat své bohaté sportovní zkušenosti. Vydal jsem se cestou freedivingu. Prodal jsem v Čechách co jsem mohl, zavřel jsem obchod, rozdal jsem nějaké věci a zmizel do Indonésie, kde jsem začal novou životní etapu.
Takže jsi momentálně instruktor freedivingu. Pokud bych se nyní rozhodla, že se chci začít věnovat freedivingu, co bys mi poradil?
Není to žádné tahání lidí do byznysu, ale pravdou je, že si musíš udělat kurz. Stejně jako kdybys chtěla závodit v autech, musíš si nejdříve udělat řidičák. Funguje to stejně. Pozor na to, pokud byste to zkoušeli sami. Pod vodou se nedýchá, takže pokud se něco stane, je to konečná. Není to jako pád na kole nebo bruslích, zde je to fatální. Takže bych určitě začal tím, že si uděláš kurz, tam se naučíš jak vyrovnávat tlak v dutinách v těle a podobně. To je důležité. Po takovém dvoudenním kurzu, většinou v bazénu, člověk zjistí, zda je to jeho šálek kávy nebo ne.
Co je obsahem těchto kurzů? Co od nich mohou lidé očekávat?
Dost se tam motáme kolem relaxace pod vodou, protože většina lidí se ponoří do vody a je trošku vystresovaná. Není se čemu divit, protože tam vlastně nedýchají. Mnoho lidí bojuje se strachem. Řešíme tam bezpečnost, relaxaci, techniku ponorů a pak je tam spousta teorie o vyrovnávání tlaků, o vybavení, o trénincích a o dechových technikách. Učíme se, kam směřovat nádech, jak má být hluboký, jaké fyziologické procesy probíhají v těle a tak dále. Je to docela našláplý, je tam 10 - 12 hodin teorie a 5 - 6 hodin praxe v bazénu. Bazénový kurz trvá dva dny a řekl bych, že je to taková kompletní příprava od bezpečnosti, přes techniku, psychiku, fyzičku až po celkový úhel pohledu na tenhle sport. Pak už se dá vyrazit k moři.
Jaký je to pocit, být tam dole? Vím, že ty máš za sebou už desetitisíce ponorů, co tě tam stále táhne?
Před pár lety se mi pod vodou stalo to, že mi z hlavy zmizelo to odpočítávání času. Už jsem nemyslel na to, že to bude každou chvíli nepříjemné a že bych už měl jít nahoru. Najednou jsem pod tou vodou už necítil nic. Byl jsem tam jako doma, jako kdybych ležel na gauči. A tenhle pocit je pocit, který na tom miluji nejvíce. A pak, co se týče hloubkového potápění na nádech, tam je to prostě takový malý život. Nahoře se nadechneš a padáš dolů, do ticha, do tmy. Od několika desítek metrů už ani nemusíš kopat nohama, protože si tak "zmačkaný", objem vzduchu v dutinách je malinký a ty padáš vlastní vahou někam hluboko. No a když se potom otočíš, tak začíná ta chvíle, kdy musíš použít své síly a schopnosti, aby ses z toho dna zvedl zpět ke světlu. Musíš začít makat. Kopeš, kopeš a kopeš a celý ten ponor skončí nádechem nad hladinou. Znovu se nadechneš a řekneš si, jak skvělý je dýchat. Je to jako takový malý život, jakoby ses znovu narodil. A najednou zjistíš, že si to chceš zopakovat. Tam můžeš. Za dalších 4 - 5 minut si to můžeš zopakovat klidně znovu. Myslím, že není moc věcí, které by byly více návykové, pokud se do toho dostaneš a naladíš se na to psychicky. Není to o číslech, kterých dosáhneš, ale spíše o hloubce v sobě, kterou najdeš.
Můžeš nám alespoň orientačně říct, v jakých číslech se pohybuješ ty? Do jaké hloubky se dokážeš ponořit?
Po všech těch letech potápění mohu dnes říci, že bez jakékoliv přípravy, nebo jen s minimální přípravou, se potopím do hloubky kolem 50 metrů. Když mám na to pak delší přípravu, řekněme kolem 7 - 9 minut, tak můj nejhlubší ponor je lehce pod 80 metrů. Ale těch 80 metrů už je věc, na kterou musím trénovat, musím vědět, co dělat s flexibilitou hrudníku, s protahováním, s dechovými technikami. Někteří lidé, řekl bych takoví namachrovanější instruktoři, říkají, že 50 - 60 metrů se naučí každý. Ale já si to úplně nemyslím. Je to opravdu o tom, jak je na tom kdo psychicky, s jakými predispozicemi do toho jde, jak chce trénovat, co chce kvůli tomu opustit. Myslím, že kdo se na kurzu naučí vyrovnávat tlak ve středouší, ten se potopí bez tréninku do zhruba 20 metrů. Na větší hloubky než 40 m je již třeba trénovat.
A v minutách to máš jak?
Se zadrženým dechem bez pohybu to je přes 7 minut, a v tzv. dive-timech, ponorech do určité hloubky, kde se pohybuji, to jsou více než 4 minuty. Nikdy jsem nebyl člověk, který se noří do extrémních hloubek, stovku asi nebudu umět nikdy, ale takový relaxační freediving splňuje přesně to, co chci. V rámci něj jsem se posunul na docela pěkné časy a to byl vlastně i můj cíl.
Někde jsem zahlédla, že ses v rámci freedivingu potápěl například k vraku lodi v Indonésii, v mexických jeskyních a také ses potápěl se žraloky v Africe.
Ano, v Indonésii jsou v hloubce 20 - 40 metrů mé dva oblíbené vraky. Tam je to už fakt magie, je tam tma, můžeš si tam sednout do kajuty a relaxovat. Je to úžasná záležitost. V jeskyních v Mexiku je 100 metrová viditelnost, což je stejně jako na vzduchu, prosvítají tam paprsky světla, ty jeskyně jsou hluboké a je to tam prostě nádherné. No a co se týče té interakce se žraloky, v Jihoafrické republice jsme byli natáčet jeden podvodní dokument, a vždycky tam bylo asi 15 - 20 žraloků. Žralok bělocípý, blacktip, sem tam nějaký žralok tygří. Ale nebylo to nebezpečné. Ta zvířata jsou úžasná. A pokud víš, jak se k nim máš chovat s respektem, tak se ti v podstatě nemá co stát. Vždycky říkám, že když uvidíš někde naštvanýho pitbulla za plotem, tak k němu také nestrčíš prsty. Pod vodou to funguje úplně stejně. Snažíme se k těm tvorům chovat s respektem. Nechutnáme jim, máme na sobě neopreny, tak proč by do nás kousali. Když vidíš, že se situace pod vodou mění, a to se netýká jen žraloků, ale i delfínů, velryb, tuleňů a podobně, tak je třeba ustoupit a nechtít si za každou cenu s tím zvířetem hrát. Protože máš problém ve chvíli, kdy se i ono začne chtít hrát s tebou.
Nějaký tvůj oblíbený zážitek z freedivingu?
Je jich spousta, ale zmíním jen dva z nich. První byl, když jsme se pár let zpátky s klienty potápěli v Egyptě. Několikrát ke mně připlulo stádo delfínů a jeden z nich si mě vyhlédl. Stále mě lákal, abych s nimi plaval dál, někam směrem na Saudskou Arábii. Takto jsme se přetahovali a když jsem potom stoupal k hladině, ten delfín byl u mě stále blíž a blíž a nabízel mi svoje ploutvičky. Tak jsem si řekl, že se ho chytím, když tak moc chce. Držel jsem se ho rukama za ty ploutve a chvilku jsme takto spolu jeli. To byl můj životní zážitek. Bylo to s úplně divokým delfínem. Pro mě velmi unikátní interakce, na kterou asi nikdy nezapomenu. No a druhý byl v Mexiku, kde jsme se potápěli na místě, kde se 5 let nesmělo rybařit, takže tam připluly stovky milionů sardinek. Byl to prostě výbuch života. Neskutečné množství. Přes to obrovské stádo do vody nepronikalo žádné světlo. Tam bylo krásně vidět, jak se umí příroda sama obnovit. Stačí, když jí na to dáme prostor.
Máš v rámci freedivingu ještě nějaké cíle?
Mým cílem je zůstat ve stejné fyzické kondici, být stejně šťastný z tohoto sportu, prodlužovat dobu pod vodou, být dlouho zdravý a moci dělat tuto úžasnou práci se skvělými lidmi co nejdéle. Prostě být aktivním instruktorem ještě velmi dlouho. To je asi můj cíl, který mám v rámci freedivingu.
Máš na závěr něco, co bys chtěl lidem vzkázat?
Já k tomu všemu dělám ještě psychologickou poradnu, protože jsem v tom vystudovaný. A lidé mají dnes obrovský problém. Tím problémem je, že se neumí už na nic soustředit. Neumějí najít chvilkové uvolnění ve věcech, které v životě dělají. Jsme stále v hrozné tenzi a i když si říkáme, že na tom pracujeme, když chodíme na lekce čchi-kungu a jógy, je to jen sem tam týdně. A co ten zbytek času? Já si myslím, že z každé životní situace by si člověk měl odnést něco pozitivního, něco, s čím se posune dál, i z negativních věcí. Prostě něco se stane a řekneš si, no tak to bylo blbý, ale co si z toho vezmu, aby se to příště nestalo nebo abych tu situaci lépe pojmenoval, anebo lépe vyřešil. Takže asi bych chtěl lidem vzkázat, ať se prostě nezabývají tím, co se kolem nich divného během dne děje a hledali v každé té situaci pobavení, protože život má být zábava. Tím nemyslím, že se máme pouze bavit, ale že nás to má bavit. Že máme být ze života šťastní. A myslím si, že je důležité, aby na tom lidé pracovali. Ať už dělají cokoliv, ať už tvrdě makají v práci, i když je to kopání výkopů. Přináší ti to peníze a ty ti umožní žít nějaký život mimo práci. Takže ta práce je vlastně skvělá a měli bychom být šťastní, že ji máme, ne? A ne do ní chodit naštvaní. Je to prostě jen uvědomění. Já bych od lidí prostě chtěl, aby si uvědomovali, co se děje, byli více uvolnění, nebrali se tak vážně a hledali ve všem nějaké to pobavení a štěstí.
MARTINŮV VÝBĚR
Rozhovor si můžeš poslechnout také ve formě podcastu.
