Minulý rok se dva čeští bikeři rozhodli udělat něco, co se jen tak nevidí. Vylézt na Kilimandžáro, nejvyšší horu Afriky, a sjet ji na kolech. Tento bláznivý nápad nemohl vzniknout v hlavě nikoho jiného, než u našeho bikera Tomáše "Leadera" Zejdy. Tomu se podařilo přemluvit svého kamaráda Ondru, a když byli dva, potřebovali už jen někoho, kdo jim to celé zdokumentuje. A na to byl víc než vhodným kandidátem Patrik Paulínyi. Jak to celé dopadlo, se dozvíš v dokumentu, který zatím najdeš jen v tomto blogu. Určitě si dej i rozhovor, ve kterém se dozvíš spoustu zákulisního infa z celého tripu. Enjoy!
Proč právě Kilimandžáro, nejvyšší hora Afriky?
Tomáš: Z prostého důvodu. Protože je to nejvyšší hora na světě, kam se dá vyjít víceméně bez nějakých velkých zkušeností a horolezeckého vybavení. Cílem bylo minimálně nějakou část té hory sjíždět na kolech, takže Kilimandžáro se jevilo jako nejlepší volba. Pár lidí tam už s kolem vyjelo, takže jsme věděli, že to je reálné.
Představíš nám členy posádky? Kdo všechno se tohoto tripu zúčastnil?
Tomáš: Kromě mě tam byl můj kamarád Ondra, který je vždy za jakýkoli "blbý" nápad, takže když jsem mu to řekl, tak byl na 100% rozhodnut, že chce vyrazit se mnou a já jsem od první chvíle věděl, že právě on je jeden z mála, který to se mnou zkusí, i kdyby to nemělo dopadnout úspěšně. A ve chvíli kdy jsme byli dva, tak jsme si řekli, že už nám to stačí, protože čím méně lidí, tím to bude jednodušší. Byla by škoda vylézt tak vysokou horu, aniž by nám to někdo zdokumentoval. K tomu nám kluci z Horsefeathers, kteří byli sponzorem tohoto tripu, doporučili Patrika Paulínyiho. Před tím jsme ho vůbec neznali, ale jemu se ten nápad líbil a měl čas, takže jsme byli samozřejmě pro. A myslím si, že to zafungovalo naprosto skvěle.
Paťo, co ti jako první problesklo hlavou, když tě Horsefeathers oslovil s tím, jestli bys vylezl na Kilimandžáro točit bikery?
Patrik: Kilimandžáro pro mě nebylo nikdy tak zajímavé, že bych tam chtěl jít. Vždycky mě odrazovalo to, že tam musíš jít s guidy, kteří tam jako kdyby udělají tu nejtěžší práci za tebe, vynesou ti tam věci a fakt tě tam až hýčkají. Líbilo se mi ale právě to, že se tam kluci rozhodli, jít na bajcích. Hned jsem tušil, že by z toho mohl vzniknout nějaký zajímavý dokument. Od začátku jsem z toho byl nadšený a těšil jsem se, že tomu budu moci nějak přispět tím, co dělám, a že to s nimi budu moci zažít.
A sedli jste si? Lidé, kteří se před tím neznali a rovnou spolu šli do Afriky na takový trip?
Patrik: Každý z nás byl jiný charakter, ale vzájemně jsme se nějakým způsobem doplňovali, takže to bylo super. Tomáš je mega zábavný kluk a s Ondrou byli místy jako takoví Pat a Mat, haha. Čili já jsem se bavil a ten trip s nimi jsem si určitě užil.
Tomáš: Mě to také hrozně bavilo. Samozřejmě, že tam vznikaly různé situace, ale ty spíš pramenily z toho, že jsme měli nějaký problém s našimi guidy, ne mezi sebou. Mezi námi se to neslo v kamarádské atmosféře a s humorem, který k takovým tripům patří. Protože pokud bychom to pojali nějak super vážně, tak bychom se tam zbytečně stresovali situacemi, které v takových podmínkách není důležité řešit. Pokud nejde o život, tak nejde o nic. Líbilo se mi, že tam bylo na začátku množství otazníků, jak ohledně výšlapu a guidů, tak i ohledně Patrika, ale za mě to nakonec dopadlo naprosto skvěle.
Pojďme nyní přejít k tomu samotnému tripu. Jak si vzpomínal, všichni tři jste se setkali na letišti ve Vídni, letěli jste přímo do Afriky a jak to tam dále probíhalo? Přijeli jste na místo a měli jste pár dní na aklimatizaci, vyřešili jste si guidy nebo jste měli všechno už předem dohodnuté a připravené a rovnou jste šli na výšlap?
Tomáš: Nemám moc rád plánování, raději jdu náhodě vstříc a věřím, že to vždycky nějak dopadne. Takže co se plánovat muselo, jsem naplánoval, ale většinu věcí jsem se snažil nechat volně běžet. Mám rád věci trochu v takovém punkovém stylu. Když jsme tam přiletěli, měli jsme dva dny na aklimatizaci a teprve na místě jsme se rozhodli, že vyrazíme na safari. Ale už v prvních minutách proběhlo hned první zklamání, protože jsme neviděli žádná zvířata ani safari.
Ale vždyť máš fotku se žirafou..
Tomáš: Ano, nakonec jsme viděli nějaké žirafy a zebry, takže z toho jsme byli nadšeni. Ale očekávali jsme, že budeme na kolech jezdit krajinou a dívat se na zvířata, ale ve finále jsme na těch bajkách ani nebyli schopni pořádně jet, kvůli neskutečně rozbitému terénu, který navíc vedl většinou do kopce. Nakonec z toho ale vznikly i nějaké pěkné záběry, takže jsme se tomu pak už jen zasmáli.
Patrik: Z toho safari jsem tehdy měl strašné výčitky. Neboť to byl vlastně můj nápad. Kluky jsem na to ukecal a oni se tam pak trápili na kolech ve špatném terénu, zatím co já jsem se vyvážel v autě. Teprve potom ke konci jsme našli tu žirafu, za kterou jsem byl vděčný, neboť jsem z toho už cítil i takovou nervozitu. My jsme si to prostě představovali tak, že se tam budeme vozit přímo mezi těmi zvířaty a ta tam skoro vůbec nebyla.
Co byl největší fail, který se vám stal? S čím jste tak úplně nepočítali?
Tomáš: Bylo tam toho víc, ale asi největší fail byl, že nás nenechali vzít si kola. Na bikovém tripu. Kde se točil dokument o kolech. Nejdříve nám slíbili, že na nich můžeme jet, ale pak změnili naplánovanou trasu a vybrali raději takovou, která byla normální trek po kamenech a kořenech, kde nebylo možné jet na kolech. A to se opakovalo další dva dny, takže jsme si už říkali, že když přijedeme domů s bajkovým dokumentem, na kterém chodíme pěšky, asi to nebude úplně ono. Ty bajky nám tam pak pravděpodobně dovezli autem, ale další fail byl, že se mi rozbilo kolo. Vybuchla mi brzda, a to byl problém, který se musel řešit ve 4000 m.n.m. bez nějakého nářadí a bez servisu. Takže jsme se to pokoušeli nějak punkově opravit. Slunečnicovým olejem, který tam rozhodně nepatří. Ústy, kterými se to rozhodně nedělá. Ale nějak to zafungovalo, což byl takový bizar, kterému jsem sám nevěřil. Ještě že jsem si na to pak v té euforii a adrenalinu na vrcholu nevzpomněl. S hypotékou a těhotnou přítelkyní doma sjet Kilimandžáro na jedné brzdě, to ode mě nebylo úplně 100%. Takže jsme ten trip měli okořeněný i o pár nepříjemných situací, ale myslím, že to ten dokument jen zpestřilo a mně se na tom prostě líbí, že takhle to většinou je. Máme spoustu reálných autentických záběrů, a to by lidé měli vidět, takže je dobře, že jsme tam zažili i ty patálie a negativnější věci.
Jak dlouho vám trvala cesta nahoru? Kolik dní vám to zabralo?
Patrik: Po dvou aklimatizačních dnech jsme začali výstup. První den do tábora ve výšce 2700 m.n.m, další den do 3700 m.n.m, třetí den jsme měli aklimatizační, čtvrtý den jsme vyjeli do 4700 m.n.m a pátý den jsme byli nahoře. Takže dohromady jsme nahoru šli pět dní. Po cestě dolů jsme pak přespávali v nižším táboře a další den jsme sešli až úplně dolů. Takže výstup a cesta dolů trvala dohromady šest dní.
V dokumentu je vidět, že vám bylo docela špatně, při tom výšlapu vzhůru. Počítali jste s tím, že to bude tak fyzicky náročné, vystoupat 5895 m.n.m?
Patrik: Neřekl bych, že to bylo fyzicky ani psychicky náročné, ale spíš, že nevíš, jak ti bude tělo reagovat na tu výšku. Problém je, že se na to neumíš reálně připravit. Tím, že jsem před tím nebyl v takových výškách, tak jsem nevěděl, co to se mnou udělá. Nemusí to dát ani nějací mega sportovci, právě kvůli té výšce, ale naopak se může stát, že tam potkáš důchodce, kteří jsou s tím v pohodě. V té nejvyšší části výstupu už pak dáváš jen nohu před nohu, aby ses nezadýchal a proto šlapeš strašně pomalu. Pro představu, zadýchal jsem se tam už i z toho, že jsem se napil vody. Zatímco jsem ten jeden hlt vody vytáhl z camel bagu, tak jsem se brutálně zadýchal. Prostě vypiješ jeden hlt vody a pak to půl minuty prodýcháváš.
Plíce ti tam tedy nezvládají tu nadmořskou výšku, jo?
Patrik: Ano, ale stejně tak i srdce. Máš tam mnohem vyšší tepovku, kvůli tomu, že máš v krvi méně kyslíku, takže srdce musí pracovat rychleji, aby ti okysličilo tělo. Což je náročné na srdce, plíce i celý organismus. Měli jsme tam i takový problém. V noci přišel moment, kdy začal foukat silný vítr a byla strašná zima. Oběma nám s Tomášem začala mrznout chodidla a já jsem chytil takovou menší krizi, že jsem v koncích, a tak jsem si na sebe navlékal všechny věci co jsem měl. Psychicky nám pak nepomohla ani situace, kdy jsme potkali jednoho guida, který se vracel a měl takovou výškovou nemoc, že ani neuměl stát na vlastních nohou a válel se tam po zemi. Do toho nám všem zamrzla voda v hydro pacích. Celé to pro nás byla taková facka na psychiku. Potom to bylo chvíli lepší, než nám spolu s Ondrou začalo být špatně. Měl jsem pocit, že jdu na auto pilota, celé to bylo jako nějaký sen, neuvědomoval jsem si, kde vlastně jsem a jak tam je nádherně, jen jsem šel. Když jsme byli nahoře, najednou mi někdo podal můj telefon, nechápal jsem proč ho měl, teprve potom jsem si uvědomil, že nás tím telefonem vlastně fotil, protože jsme byli na vrcholu. Měl jsem prostě až takové výpadky paměti, neumím to ani popsat, bylo to zvláštní. A v takovém stavu jsem musel začít sestupovat dolů. V bolestech. Po cestě mi ještě bylo špatně, ale když jsem sestoupil prvních 1000 výškových metrů, tak jsem cítil, že jak se snižuje nadmořská výška, tak se mi stav zlepšuje. V prvním kempu mě čekali kluci, kteří si to dali na kolech a tam mě to všechno přešlo a cítil jsem se znovu fresh, jako by se nic nestalo. Na to, jak mi bylo nahoře špatně, tak mi to přišlo naprosto neuvěřitelné, jak to šmahem ruky všechno odešlo a byl jsem naprosto v pohodě. A mohl jsem pokračovat a závidět klukům, že se vezou dalších 10 km do dalšího tábora na kolech.
Tomáši, a tobě nebylo špatně?
Tomáš: Já jsem si tak hodně vsugeroval to, že mi nic nemůže být, že mi potom nic nebylo, haha. Ale ne, byl jsem unavený, uvědomoval jsem si, že jsem byl slabší než normálně, ale nechtěl jsem si to vůbec připustit a zafungovalo to.
Měli jste tam někdo z vás, včetně Ondry, nějaký moment, kdy jste si mysleli, že to seriózně nedáte?
Tomáš: No Ondra řekl, že on pokračovat už fakt nebude. Vypadal opravdu zlomeně, i v jeho výrazu bylo vidět, že mu fakt není dobře, ale motivovalo ho to, že my jsme chtěli pokračovat, takže se opíral o kolo a pomalými krůčky pokračoval. Do toho začalo být špatně i Patrikovi, takže celá situace gradovala, ale od začátku do konce jsem věřil v to, že tam prostě vylezeme všichni tři.
Patrik: Co se týče mě, tak přesto, že mi bylo fyzicky špatně, psychicky jsem na tom byl relativně v pohodě, takže jsem věděl, že to nějak prostě doklepu, i když jsem mlel z posledního. Psychicky pro mě byl ale nejtěžší ten moment, který jsem už vzpomínal, když jsme potkali guida, který padal na kolena, do toho přišel vítr, byla nám strašná zima a zamrzly nám ty hydropacky s vodou. Tehdy mě to rozhodilo a uvědomil jsem si, že to nebude jen tak. Když jsme ale potom přišli do horského sedla, tak jsem byl šťastný a tehdy jsem byl už přesvědčený, že to dáme.
No dobře a jak jste zmiňovali, tak vy jste tam tu poslední část absolvovali v noci, čili jste tam přišli akorát na východ slunce. Jaké to bylo? Najednou po těch pěti dnech chození, trápení a zdravotních potíží, vyjít tam a zažít východ slunce na Kilimandžáru?
Tomáš: Nejvíc! Bylo to skvělé. V tu chvíli jsem si uvědomil, jaké máme štěstí, že máme ještě hezké počasí. Měli jsme nádherný východ slunce, všichni jsme tam vylezli a díky těm výhledům a díky euforii z toho, že jsme na vrcholu, všechny nepříjemné situace, které jsme po cestě zažívali, zcela zmizely. Můžeme se vrátit se vztyčenou hlavou.
Dalo se potom celé Kilimandžáro sjíždět na kole? Je to možné v rámci terénu?
Tomáš: Ano, nakonec to bylo překvapivě mnohem jednodušší, než jsem si myslel. Zážitkem bylo i to, jak jsme v rychlosti projížděli všechna ta vegetační pásma. Nejdřív jsme jeli po sněhu a nakonec jsme skončili v nějakém deštném pralese a mezi tím jsme takto minuli asi 4 nebo 5 dalších pásem. Takže to bylo skvělé a jak už jsem říkal, já jsem to sjel s jednou brzdou. Ondra dokonce jednou spadl, a to docela šíleně. Až mě to vyděsilo, ale naštěstí mu nic nebylo, takže jsme pokračovali dál. Taky mi pak až zpětně došlo, jaký problém bychom měli, když bychom si, nedej bože, něco udělali, jak by se to potom řešilo v takové nadmořské výšce. Ale naštěstí to bylo okej a užili jsme si to.
Dejme si na závěr nějaké takové celkové shrnutí tohoto tripu, jak to Tomáši hodnotíš z pohledu rideru?
Je to pro mě rozhodně splněný sen a musím říct, že mě to hodně namotivovalo dál tímto směrem. Hrozně se mi to líbilo, mělo to pro mě zase nějakou přidanou hodnotu, byl to rozhodně jeden z těch opravdu nezapomenutelných zážitků. Začal jsem už i plánovat další expedici, ale tentokrát bez kola. Na něm by to nebylo úplně reálné. Můžu jen napovědět, že to bude fakt vysoko. Kilimandžáro beru jako splněný sen, ale chci zjistit, jestli jsem schopný, vylézt ještě výš. A pak ještě výš. A pak úplně nejvýš, haha.
Patrik, jak bys zhodnotil celý tento trip z pohledu kameramana ty? Šel bys do toho znovu?
Určitě bych do toho šel znovu. Líbilo se mi, že díky těm kolům to bylo mnohem zajímavější. Zpestřilo to celý děj a celé to natáčení mě hrozně bavilo. Bylo to pro mě obrovským zážitkem i tím, že to byl můj první výlet za hranice Evropy od začátku korony. Celé jsem si to strašně moc užil. Měl jsem radost už jen z nějaké blbé jízdy z letiště, když jsme seděli v mikrobusu a jeli na hotel nebo když jsme byli na místním tržišti. Znovu jsem se těšil z toho, že si můžu užívat svět a byla pro mě čest, že mě kluci zavolali a vzali mě s sebou a mohl jsem z tohoto tripu udělat nějaký obrázky a dokument.
Tomáš Zejda na Instagramu a na YouTube.
Patrik Paulínyi na Instagramu a na YouTube.
Ondřej Novák na Instagramu.
OBLÍBENÉ BIKE PRODUKTY
