Rozhovor s Gaspim o bike dokumentu Over The Edge

Gaspi má posedlost sopkami a vším, co je připomíná. Když přišel koncem minulého roku s nápadem, že vyrazí do Guatemaly, kde chce sjet tři místní aktivní sopky - Pacaya, Acatenango a Fuego, zas tak moc nás to nepřekvapilo. Při slovíčku aktivní nás ale vždycky trochu zamrazí, o tom ale až v dokumentu... Gaspi dal dohromady crew stejných šílenců. Za kameru se postavil Ladis Zeman, za foťák Míla Štáfek a partu doplnil Honza Dvořák v rámci projektu Sportin.art a v lednu společně vyrazili. O tom, jak to v Guatemale probíhalo a kdy a kde proběhne premiéra dokumentu se dozvíš v následujícím rozhovoru.

V tvém novém dokumentu, s názvem Over The Edge, ses vydal do Guatemaly a sjel jsi tam tři aktivní sopky. A nebylo to poprvé, kdy ses někam vydal právě za aktivními sopkami. Co tě na nich tak fascinuje? Proč vyhledáváš právě aktivní sopky?

Nevyhledávám nutně jen aktivní sopky, vyhledávám i neaktivní sopky. Ale ty neaktivní sopky jsou většinou již zarostlé. Pokud jsou to stovky, možná tisíce let, od kdy ta sopka už není aktivní, zaroste a vznikne tam les. Aktivní sopky mě přitahují i díky tomu, že je na nich někdy snazší se dostat, než na normální hory s krásnou přírodou, protože ty většinou spadají pod národní parky nebo Unesco a je velmi náročné na ně sehnat povolení. Tam se většinou na kole jezdit ani nesmí. U těch sopek se to tak neřeší. Jsou činné, nastávají tam erupce a po každé erupci se příroda změní, takže na to úplně nějaká pravidla a omezení nejsou. Existuje však riziko, že to dělám na vlastní zodpovědnost. Ale pokud je to aktivní, vždy žádáme o vstup a povolení k natáčení.

To bude asi tím, že se předpokládá, že na aktivní sopky většina lidí nebude chtít lézt a už vůbec ne tam jezdit na kolech, ne?

Asi tak. Já například pořád bojuji o povolení k sopce Stromboli, ale v tuto chvíli to vůbec nevypadá, že se to povede. Je stále aktivní a pár týdnů dozadu tam nelegálně vylezli dva Angličané, které chytili a kvůli tomu shodili ze stolu všechny žádosti o povolení ke vstupu. Myslím, že to bude trvat minimálně pár let, než tam vstup opět povolí. Naštěstí jsem tam už jednou byl, podařilo se mi to v roce 2017 spolu s dvěma 12-letými kluky v rámci jednoho projektu. Další mojí srdcovkou je například Etna, jedna z největších a nejaktivnějších evropských dosažitelných sopek. Co se týče dokumentu Over The Edge, s mým fotografem, Mílou Štáfkem jsme řešili, kam bychom v rámci spolupráce s HF mohli vyrazit a uchvátila nás sopka Fuego, v Guatemale ve Střední Americe. K tomu jsme pak přidali ještě další dvě sopky v její blízkosti, takže jsme měli jasný plán – triangl sopek v Guatemale.

Proč právě ta Guatemala? Jak jsi sám řekl, některé evropské sopky máš už sdolané, takže to byl záměr, jet někam dál a najít větší exotiku?

Dá se to říci i takto, ale mě spíše uchvátilo to, že ty sopky jsou opět úplně jiné než ty, které máme v Evropě. Jsou prudší, nebezpečnější a evokovali ve mně takovou expedici a dobrodružství. Dokud jsme pod nimi nestáli, nevěděli jsme, do čeho vlastně jdeme. Byla to výzva, jelikož například Fuego patří k nejaktivnějším sopkám na světě, má erupci v průměru každých 27 minut. V noci na něm můžete pozorovat neskutečný obrovský ohňostroj žhavých lávových kamenů.

Jak vysoké byly ty sopky? Potřebovali jste tam i guidy?

První sopka, na kterou jsme šli, Pacaye, má nějakých 2700 m.n.m, tam jsme guidy nepotřebovali. Není až tak vysoká, ale je strašně nebezpečná. Rychle se na ní mění počasí, trhají se z ní kameny, není tam žádná přístupová cesta. 9 hodin jsme se tam trmáceli po strašně ostrém povrchu, na kterém jsem si dořezal kalhoty. Na Acatenango a na Fuego jsme guidy potřebovali. Jsou to dvě sopky těsně vedle sebe, které se spojují někde v 3000 m.n.m malým údolím. V 3750 m.n.m jsme měli base camp, kde jsme spali a odtud jsme lezli nejprve na Acatenango a pak na Fuego, což je vlastně ta nejaktivnější sopka vůbec a tam se mi podařilo dostat se do nebezpečné zóny, kam se ještě pěšky nikdo nedostal, a s bikem už vůbec ne.

Představíš nám posádku, s kterou jsi tam vyrazil?

Vyrazil jsem tam se svým fotografem, Mílou Štáfkem, kameramanem Ladisem Zemanem a Honzou Dvořákem, který byl s námi za Sportin.art. Je to můj kamarád, který se ujal toho, že nám na tripu bude pomáhat. Za to jsem byl vděčný, protože například zařizoval věci okolo mého biku, který nedorazil včas nebo nám dělal takový back office, na který jsem já neměl čas. V rámci Sportin.art Honza propojuje umění se sportem a vymyslel koncept, že z každé sopky, na které budeme, přineseme kapsu s popelem a jeden australský umělec to zakomponuje do svých děl, která se pak následně vydraží pro charitativní účely. Takže v tom bude ještě taková přidaná hodnota, což mě těší. A přímo v Guatemale se k nám přidal ještě jeden Američan, Brandon James, s kterým jsme se zkontaktovali ještě před odletem, když jsme sháněli někoho, kdo by nám v Guatemale pomáhal. Brandon tam žije 15 let a pohybuje se v cyklo světě, pořádá bikové kempy, a s jedním kempem mu v listopadu do Guatemaly pojedu pomáhat. Takže už teď vím, že se tam ještě vrátím.

Jak to probíhalo po příletu? Měli jste tam už všechno domluvené nebo to byl tak trochu i punk?

V současnosti si už nemůžu dovolit dělat něco na punk. Čím větší projekt, tím větší tým lidí, kteří jsou do něj zakomponovaný, a za které nesu odpovědnost. Vše musí být proto vyřešeno tak, aby to bylo přijatelné a bezpečné. Už to není jen o mně. Takže na všechno jsme měli povolení, s kterými nám pomáhal již zmiňovaný Brandon James, připravovali jsme to asi půl roku dopředu. Řešili jsme povolení do národních parků, stejně jako oficiální povolení k převozu kila popelu z každé sopky, protože to normálně není povoleno. Co se týkalo například sopky Fuego, tak u ní nám odepsali, že se nám to nepodaří, protože cestu tam bychom zaplatili smrtí, kvůli tomu, že je strašně aktivní.

Takže z toho Fuega ten materiál předpokládám nemáte, protože jsi živý.

Máme! Nabral jsem to a pak jsme měli dost rychlý evakuační plán. Jsem živý, kamenem jsem dostal jen do helmy a kapsu s popelem jsme přivezli. Mám dokonce i fotku, jak držím tu kapsu s popelem a za mnou létají žhavé kameny.

Jak dlouho trvaly výstupy na sopky?

Na Pacayu jsme nevylezli až úplně na vrchol, protože až ke kráteru se dostat nedá. Vůbec tam nejsou přístupové cesty a padají tam velké kameny. Tam jsme lezli 9 hodin. Na Acatanengo jsme lezli nějakých 7 hodin s přestávkou v base campu, kde jsme si odložili věci. Každý z nás měl 15-20 kg batoh, plus já jsem měl ještě na zádech kolo. Takže to bylo náročné. Navíc teplota tam byla v noci kolem nuly.

Zakusili jste i výškovou nemoc?

Měli jsme samozřejmě takové ty respirační problémy, kdy se člověk zadýchá, ale jakmile jsme se dostali do base campu, do těch 3750 m.n.m, tak jsme se zklidnili a bylo to naprosto v pohodě. Myslím si, že problém nastává až od výšky přes 4500 m.n.m.

A jak to na sopce fungovalo s focením a natáčením?

Vylezli jsme nahoru, snažili jsme se vždycky co nejvíc šetřit energií, kterou jsme potřebovali na focení a točení a já i na chození nahoru a dolů, protože kameraman potřeboval jiné záběry než fotograf, takže jsem všechno musel jít víckrát. Dohodli jsme si jasný plán, který jsme chtěli učinit a šlo se na to.

Měli jste před tímto tripem i nějakou přípravu?

Ano, asi 2,5 měsíce před výpravou jsme všichni začali trénovat. Já jsem například začal chodit po kopcích a trénovat nejprve s hikovacími hůlkami a přidával jsem si do batohu zátěž. Pak jsem hůlky odložil, protože když na zádech nesu kolo, nemůžu se o nic opírat.

Jaké to je, sjíždět sopku? Jaký je tam terén?

Většinou je to sjezditelné do té doby, než se začnou zvětšovat kameny, které tam napadaly. Je třeba najít dobrou trasu, kudy se dá jít. Na povrchu je však vrstva měkkého popelu, na kterém se nedá pořádně brzdit a navíc jsme se tam pohybovali v 45 stupňových úhlech, takže místy to opravdu nebyla legrace.

Všechny tři sopky byly v průběhu tvého ježdění aktivní?

Dvě z nich byly. Pacaya a Fuego byly aktivní, ale Acatenango byl v té době klidný. Ten byl aktivní naposledy tak 60-70 let dozadu, s Fuegem se v aktivitě střídají asi tak každých 200 let. Naproti přes údolí to Fuego prskalo každou půl hodinu.

Už jsi vzpomínal, že jsi měl problém s kolem, které ti nedorazilo včas. Nastaly tam i nějaké další komplikace?

Nějaké zásadně ani ne, jen klasické cestovatelské problémy s ubytováním a podobně. Ale před odletem do Guatemaly mě každý varoval, že je to strašně nebezpečná země, s vysokým procentem kriminality, že se tam strašně krade a zabíjí a tak dále. S ničím takovým jsem se tam nesetkal, až do chvíle, kdy mě Brandon vzal poslední den našeho tripu na svůj lokální 60 kilometrový trail. Po cestě se začalo stmívat, tak jsme si cestu chtěli zkrátit přes kávovou plantáž. Já jsem šel jako první a z kávové plantáže na mě najednou vyběhl zakuklený chlap, v ruce držel dva obrovské kameny, kterými mi mířil do tváře a říkal mi něco španělsky. Nejprve jsem si myslel, že mi chce prodat nějaké minerály, tak jsem mu česky řekl, že mu nerozumím, ať mi dá klid. Ale on chtěl samozřejmě peníze. Nastala handrkovačka, Brandon s ním komunikoval španělsky a přetahoval se s ním o kolo. Byl to náš poslední den, byl jsem už unavený a naštvaný, celý den jsme šlapali a bloudili a najednou nás před setměním zastavil zakuklenec se šutrami, tak jsem si řekl, že to už asi nedávám. Rozčílil jsem se a začal jsem po něm křičet všechny nejhorší české nadávky, načež on, celý rozklepaný, pustil ty kameny a utekl pryč. Takže to naštěstí dopadlo dobře.

Jak bys na závěr shrnul celý trip a zároveň pozval lidi na premiéru dokumentu Over The Edge?

Over The Edge, znamená Za Hranu a bude autentický v tom, že jsme tam opravdu šli až za hranu něčeho, kam jsme neměli. Proto ten název. V dokumentu uvidíte, jak se parta českých kluků vydá za aktivními sopkami do Guatemaly. Kdo si k tomu ještě nepřičichl, neví jakou energii a vibrace umí Země mít, co dokáže vychrlit a jak nebezpečné to může být. Přes dokument Over The Edge se vám to pokusíme přiblížit.