Každý rider sní o dni, kdy se ponoří do legendárního japonského prašanu – a Baša Števulová si tenhle sen splnila! Společně s partou kámošů projela freeridové ráje na Hokkaidu i v Hakubě, zažila legendární Asahidake, šlapala na sopky a každý den zakončila relaxem v tradičních onsenech. V rozhovoru prozrazuje, co ji na Japonsku překvapilo, kde se jezdí nejlíp, kolik takový trip stojí a na co rozhodně nezapomenout, pokud se tam chystáš i ty.
Jaké byly tvoje první pocity po příjezdu do Japonska?
Na tenhle výlet jsem se extrémně dlouho těšila a když jsme tam konečně dorazili, byl to totální mind-blow moment – nemohla jsem uvěřit, že tam opravdu jsem. Smáli jsme se tomu, že fakt stojíme v Japonsku a že je to přesně takové, jak to vypadá na Instagramu. Ten sníh, atmosféra, všechno. Bylo to přesně to, co jsme očekávali. První týden nám ještě sněžilo, pak přišla delší pauza, ale podmínky byly pořád skvělé. No a teď tam dorazila další brutální sněhová bouře – píšou o tom všude v médiích, doprava je ochromená a napadlo 130 cm čerstvého sněhu. To jsme sice nestihli, ale i tak jsme si užili neskutečnou jízdu.
S kým jsi tam byla a jak dlouho jste tam byli?
Vyrazili jsme parta čtyř kámošů, přičemž jeden z nás už v Japonsku byl několikrát, takže jsme měli celkem jasný plán, co podnikneme. Původně to vypadalo, že možná pojedu i sama, ale nakonec se to tak vykristalizovalo, že jsme se dali dohromady a vyrazili společně. První zastávkou bylo Hokkaido, kde jsme plánovali zůstat týden všichni spolu. Původně se měla část party po týdnu vrátit domů a druhá, včetně mě, tam měla zůstat déle. Jenže nakonec si i oni spontánně přebookovali letenky a jedno ráno jsme se rozhodli, že opouštíme Hokkaido a přesouváme se na hlavní ostrov do Hakuby. Celý trip trval 17 dní, z toho jsme 10 dní v kuse jezdili a 4 dny strávili v Tokiu, takže to byl mix snowboardingového maratonu a sightseeingových výletů.
Říkala jsi, že první týden vám tam sněžilo. Pro představu, kolik cm sněhu napadlo za noc?
Extrémně moc! Když jsme byli v Hakubě, napadlo za noc kolem 90–100 cm sněhu. Možná ten sníh v Hakubě není až tak suchý jako na Hokkaidu, ale i tak to bylo neskutečné. Čistý powder ráj!
Takže je to pravda, že sníh na Hokkaidu je takový, jako nikde jinde na světě?
Jo, je! Je úplně lehounký, fluffy jako obláček. Bavili jsme se o tom, jestli jsme vůbec někdy jeli v takovém sněhu. Myslím si, že ano – kdysi dávno v Turecku jsem říkala, že jsem takový sníh v životě nezažila. Takže to možná bylo srovnatelné. Ale upřímně, zimy v Evropě už asi nejsou to, co bývaly... Takže pokud chceš zažít skutečný powder, cesta vede do Japonska, haha.
Měli jste předem domluvený plán/itinerář, co chcete vidět a kde jezdit?
Jo, měli. Hlavní pravidlo bylo vyhnout se Niseko – nechtěli jsme jet do resortu ani do té oblasti. Takže hned na začátku jsme zamířili do oblasti Furano, což je myslím druhé největší město na Hokkaidu. Je tam velké středisko a v okolí jsou skvělé možnosti na šlapání. Měli jsme domluvené guidy z Yukiumi (@yukiumi_house na IG). Jsou to Španělé, kteří tam žijí už asi pět let. Dá se u nich i bydlet s tím, že každý den máš zaplacený guiding, nebo si můžeš booknout guida jen na den. Cena byla kolem 590 eur na den, ale protože jsme byli čtyři, rozpočítalo se to celkem rozumně. Jeden guide bere max čtyři lidi. Guide je tam fakt důležitý, pokud člověk nechce jezdit jen prašan ve středisku, kde stejně nemusí přesně vědět, kam jet. A úplně v pohodě se může stát, že skončíš někde dole v potoku a hodinu šlapeš zpět. Takže určitě se vyplatí mít někoho, kdo to tam zná.
Jezdili jste i střediska, nebo jste jen šlapali?
Jezdili jsme i střediska – Furano, Hakuba, Myoko. Kromě toho jsme se zastavili i v jednom menším středisku, Tomamu, které bylo po cestě směrem k Niseku. Ale upřímně, z Niseka a jeho velkých středisek jsem nebyla nadšená. Ne že bych byla vyloženě zklamaná, spíš jsem od toho nic nečekala – věděla jsem, že to bude strašně turistické. A taky bylo. Hromada Australanů, spousta pařící generace Z, takže ten pravý japonský vibe tam úplně zmizel. I proto jsme se rozhodli odtamtud odjet.
Když už jsme ale byli v Niseku, raději jsme šlapali – vylezli jsme na sopku Mount Yotei a pak jsme si na den půjčili skútry od @snowmobile_niseko a celý den na nich jezdili. Po všech těch dnech šlapání to bylo fakt příjemné – jednou se nechat vyvézt místo toho, abychom se pořád jen dřeli nahoru.
Ale pokud chceš jezdit místa, kde před tebou ještě nikdo nebyl, šlapání je prostě nutnost. Záleží na tom, co od tripu čekáš. Já s tím počítala, takže jsem si vzala jak splitboard, tak normální prkno, abych byla připravená na všechno.
Které místo tě nejvíc bavilo, co se týče ježdění, a proč?
Nejvíc mě bavilo Furano na ostrově Hokkaidó. Samotné město je sice spíš provinční, nic extra ve srovnání s Myokem na hlavním ostrově, ale na ježdění to bylo top. Podle mě tam ještě nebylo tolik lidí jako v Niseku, takže jsme si to fakt užili. Kdybych se měla do Japonska vrátit, určitě bych zase jela do Furana. Tam to bylo vážně super!
Zaznamenala jsem, že jste tam šlapali i na nějaký aktivní vulkán...
Ano! Na Hokkaidu jsme byli na Mount Yotei, což je taky vulkán. Některé zdroje tvrdí, že je aktivní, jiné zase, že neaktivní, takže upřímně, sama úplně nevím. Kromě toho jsme byli i v Asahidake – to je takový instagramově super známý spot. Každý, kdo jede na Hokkaido, tam dřív nebo později skončí. Je tam jen jedna lanovka, žádné sjezdovky, takže sem lidi jezdí čistě kvůli prašanu. No a ikonické jsou tam ty výdechy, ze kterých jde smradlavá vulkanická pára. Když tam jedeš jezdit, většinou si vyšlapeš i k těm výdechům, abys je viděl naživo, a pak už jen točíš dokola tu jednu gigantickou gondolu, která tě vyplivne nad lesem – a ty už jen jezdíš.
A opět, mít tam guida je fakt výhoda, abys věděl, kam jedeš a kde skončíš. V Asahidake to dokonce doporučují, protože pokud to tam neznáš, můžeš snadno zabloudit a dostat se na místa, kde bys fakt nechtěl skončit.
Co je must-have při ježdění japonského prašanu?
Snacky – protože šlapání a ježdění v hlubokém sněhu dá zabrat a hladový rider není happy rider. Kompletní lavinová výbava – žádné kompromisy! Spousta lidí si myslí, že v lesním terénu laviny nepadají, ale realita je jiná. Padají, takže výbavu musíš mít vždy u sebe. Elektrický lavinový batoh – pokud plánuješ letět s klasickým airbagem na bombičku, může se stát, že ti ho na letišti zabaví. Elektrický systém je proto bezpečnější volba. Pokud chceš jezdit nejlepší powder, musíš být připravený – na podmínky, terén i na to, že jsi mimo resorty v divočině.
Říkala jsi, že guidy jste měli domluvené dopředu. Kde je nejlepší je hledat?
Nejlepší je je prostě vygooglit nebo najít a kontaktovat na Instagramu. My jsme jim psali asi dva týdny před cestou a podle jejich volných termínů jsme si naplánovali, které dny budeme mít s guidy a které dny pojedeme sami. Dá se booknout i celý týden, mít guida každý den a bydlet u nich na ubytku – to vychází kolem 3500 eur. Samozřejmě záleží na tom, s kým jdeš, protože v Japonsku je spousta možností, od různých agentur až po menší lokální guidy. S klukama z Yukiumi to bylo fakt super, mně se to moc líbilo. Kdybych se vrátila do Furana, možná bych jela i sama a rovnou za nimi – rozhodně to stojí za to!
Jsou tito guidi vázaní na nějakou konkrétní lokalitu, nebo tě může jeden guide provést po celém ostrově?
Tihle konkrétní guideři z Yukiumi jsou vázaní hlavně na Furano a okolí v dosahu 2–3 hodin jízdy. Takže jsme často ráno brzy vstali, sedli do auta, jeli dvě hodiny a pak šlapali – ať už to bylo na Asahidake, Mount Furano nebo někam jinam. S nimi můžeš jezdit přímo ve středisku, nebo se vydat úplně mimo a šlapat za prašanem. Záleží na tom, co chceš a jaké jsou v ten den nejlepší podmínky.
Byl tam nějaký moment, který ti utkvěl nejvíc v paměti, kdy sis řekla: „Tohle je ono!“?
Těch momentů bylo strašně moc. Každý den byl jeden velký zážitek a upřímně, těžko vybrat jen jeden highlight. Každý den, když jsme stáli v hlubokém prašanu, šlapali nahoru a pak se spouštěli dolů v úplně nedotčeném sněhu, jsem si říkala: „Tak tohle je ono!“
Zažili jste tam i něco nepříjemného?
Měli jsme jeden takový mini screw-up s guidem. Šlapali jsme na Mount Furano, dali jsme si jeden výšlap, pak sjeli do žlabu, přešli přes hřeben a pokračovali dolů dalším žlabem. Jenže jsme se dostali do úplně blbého trychtýřového žlabu, který končil asi 10metrovým zamrzlým vodopádem. Prostě odtamtud nebylo kam jít. Cesta zpátky nahoru taky nepřipadala v úvahu, protože bychom mohli strhnout lavinu – a v té jsme fakt skončit nechtěli. V tu chvíli jsem měla takové krátké nutkání poslat Tomášovi (mému partnerovi) life location, aby věděl, kde jsme... pro každý případ. Nakonec jsme tam byli zaseknutí asi hodinu a půl, než tři lyžaři našli cestu přes skály do vedlejšího žlabu. Produpali tam lyžemi jakousi cestičku a my jsme se nějak přesunuli za nimi. Dostali jsme se odtamtud bezpečně, ale byl to moment, kdy jsme si řekli: „Okej, tenhle den mohl dopadnout úplně jinak… Ale jsme zdraví, takže pohoda.“
Jak finančně vychází takový výlet?
Co se týče jídla, to je v Japonsku jednoznačně levnější než kdekoliv v Evropě. To samé platí i pro skipasy – celodenní lístek tam stojí kolem 30–35 eur, zatímco v Evropě bys za něj zaplatil minimálně 60–70 eur. I guiding byl v zásadě levnější, než kdyby si člověk plánoval podobný freeride trip v Evropě nebo Americe. Jediné, co bylo cenově srovnatelné, bylo ubytování, ale i tak si myslím, že v Japonsku to vyšlo výhodněji. Celkově se to absolutně nedá porovnat s výletem do Kanady – Japonsko je v tomhle ohledu rozhodně dostupnější. Pokud si chce člověk výlet užít naplno, bez velkých omezení, s guidy, půjčeným autem, ubytováním a stravou, měl by počítat s rozpočtem kolem 5000 eur na 17 dní – a to už i s letenkami. Letenky nás vyšly na cca 900 eur, včetně boardbagu. Letěli jsme s Air China a kupovali je asi měsíc dopředu.
A co ceny potravin v obchodech a restauracích?
Ceny potravin v obchodech byly fakt nízké, určitě levnější než v Evropě. Například voda na letišti v Tokiu stála 1 euro, zatímco na letišti ve Vídni ji klidně koupíš za 5–6 eur. Takže celkově tam bylo všechno cenově dostupnější. Jak to bude příští rok, těžko říct – japonský jen je momentálně na historicky nejnižší úrovni, takže uvidíme, kam se to pohne. Ale zatím se tam rozhodně vyplatí jet, poměr cena–výkon je prostě neporovnatelný.
Stejně tak ceny v restauracích byly buď srovnatelné, nebo dokonce nižší než u nás. A to platilo i pro některé prémiovější restaurace. Za mě ale platí, že čím lokálnější, tím lepší – tradiční malé restaurace byly úplně top. Skvělé jídlo za skvělé ceny!
Vyzkoušela jsi tam i nějaká tradiční japonská jídla?
Hned první den, jak jsme přijeli, jsme ve Furanu zašli do restaurace, která se, myslím, jmenovala Okonomiyaki. A upřímně – ani nevím přesně popsat, co to bylo za jídlo, haha. Přinesli nám to na takové horké pánvičce a bylo toho strašně moc – maso, vajíčka a hromada dalších věcí, které jsem ani nestihla identifikovat. Snědla jsem to úplně celé a říkala si, že kdybych takovou porci snědla doma, tak mi je dva dny zle. Ale tam? Nic. I když jsem se totálně přejedla, nikdy mi z toho nebylo těžko. Takže hned první den to byl pořádný japonský welcome food zážitek!
Kde jste hledali informace o ubytování, výletech a resortech?
Hlavním zdrojem byl náš kámoš Jakub, který tam už byl a měl některé věci zmapované. Kromě toho jsem se hodně ptala i známých, kteří do Japonska jezdí pravidelně. Od nich jsem měla spoustu tipů – kam jet, čemu se vyhnout, kde začít, kde si půjčit auto… Takže spoustu věcí jsme měli pokrytých díky doporučením.
Ale ne všechno se dalo řešit přes známé – třeba ubytko jsme si museli hledat sami, hlavně proto, že jsme se skoro každý den přesouvali. Málokdy jsme zůstali na jednom místě déle než dvě noci, takže jsme si ubytování bookovali na poslední chvíli přes Airbnb a Booking.
Fajn tip pro ty, co jedou do Japonska poprvé, je Instagramový účet lyžařky Malou Peterson. Tráví tam hodně času a na svém IG profilu nabízí „Guide book“ s hromadou užitečných tipů – od nejlepších středisek, přes restaurace, onseny, až po ubytování. Ten „Guide book“ je fakt super a rozhodně ho doporučuju každému, kdo si chce ušetřit čas s hledáním.
Přesouvali jste se tam tedy autem?
Ano, v Sapporu na letišti jsme si půjčili auto a finančně to vyšlo celkem fajn. Dokonce jsme ho vraceli o týden dřív, než jsme původně plánovali, protože jsme se přesouvali na hlavní ostrov – a překvapivě nám za ten nevyužitý čas dokonce vrátili peníze. Pokud si chceš v Japonsku půjčit auto, je potřeba počítat s tím, že nutně potřebuješ mezinárodní řidičský průkaz – bez něj ti auto nepůjčí. A samozřejmě je potřeba mít kreditní kartu, jinak to taky nepůjde.
Je něco, co tě na Japonsku překvapilo?
Lidi se mě už několikrát ptali, jestli mi nevadilo, že v Japonsku mají striktní pravidla, a jestli to není otravné. Ale upřímně, mě to nijak nezasáhlo – spíš naopak. Podle mě je skvělé, že ta pravidla existují, protože s takovým množstvím lidí je potřeba mít nějaký systém, jinak by tam byl jen chaos. Nejvíc mě fascinovalo, jak ochotně Japonci ta pravidla dodržují. Když to srovnám třeba se Slováky (kteří s tím občas mají trochu problém, haha), tak to byl celkem kontrast. Takže mně se to líbilo, a kdybych se tam mohla vrátit, udělala bych to hned!
Navštěvovali jste tam i tradiční japonské onseny?
Ano, a bez nich bychom tam podle mě ani nemohli fungovat! Po ježdění, a hlavně po tom šlapání, byly onseny naše každodenní záchrana. Každý den jsme měli stejný rituál: ride, onsen, eat, sleep, repeat. Vždycky jsme po ježdění šli aspoň na hodinu do onsenu, pak jsme si dali jídlo a rovnou do postele. Nebyl ani jeden den, kdy bychom onsen vynechali. Vstup stál kolem 600 jenů, což je cca 3,60 eur, takže úplně v pohodě. Onseny jsou veřejné, ale striktně rozdělené na mužské a ženské. Ty smíšené jsou podle mě spíš jen pro turisty. Chodí se tam nahý a má to přesně daný postup – nejdřív se důkladně vydrhneš ve sprše, kde máš na výběr milion různých šampónů, sprchových gelů a kartáčků. Japonci tam často půl hodiny sedí na malých plastových stoličkách a pečlivě se myjí, až potom jdou do onsenu. Jsou venkovní i vnitřní onseny a každý jeden byl zážitek. Celý ostrov Hokkaidó je propletený vulkány, takže voda v onsenech je přirozeně ohřívaná magmou. Úplná bomba po celém dni na svahu!
Co sis z Japonska přivezla pro sebe a rodinu?
Myslím, že jako žena je úplně jasné, co jsem si přivezla – japonskou kosmetiku! Nakoupila jsem si všelijaké pleťové masky, krémy a další beauty vychytávky. Dětem jsem, klasicky, přivezla různé sladkosti, bonbony a hračky – protože bez toho by to nešlo. Ale upřímně, mám pocit, že žádná žena neodjede z Japonska bez pořádné zásoby kosmetiky. A navíc je tam fakt levná, takže se to vyplatí dvojnásobně!
Pokud bys měla někomu, kdo se tam chystá, dát tři rady, jaké by to byly?
1. Vezmi si guida alespoň na jeden den – pomůže ti pochopit, jak to tam funguje, kam jít jezdit a jak se chovat. Například i v onsenech mají striktní pravidla, která je dobré dodržovat, a je super, když ti je někdo vysvětlí.
2. Nauč se aspoň základní věci o japonské kultuře – třeba vysmrkat se v restauraci je absolutně nepřípustné. Japonsko je úplně jiný svět, a i když jsou hodně tolerantní k turistům, je fajn se trochu připravit a vědět, co (ne)dělat.
3. Buď připravený na jazykovou bariéru – s angličtinou tam moc nepochodíš, ale Japonci i turisti tam běžně fungují s překladačem v telefonu. I tak ale v restauraci často netušíš, co si objednáváš, haha. Ale díky technologiím se tam dá celkem v pohodě dorozumět.
A pokud by někdo potřeboval víc tipů, klidně ráda poradím!
